Pocity…

15. listopadu 2008 v 0:16 | Daniel Klee |  Poezie aneb verše věčného tuláka
Pocity…

…srdcem je napíšu, hodím je na papír, čekám až povstanou z popela, rozvalin
Vzpomínky…emoce, tiše se vkrádají, tam kam už nemohou několik století
Byl jsem já tulákem po hvězdných soustavách, Kerouac bez talentu, věčný lhář i snílek
Stával jsem na kraji silnice a mával všem co projíždí okolo
Zpíval jsem svou píseň beze slov
Někdy mi zastavil, chlápek co nespěchal, kus cesty jsem sním jel na korbě
a počítal zastávky co zbývají do cíle
Když mě pak vyklopil o kus dál a já poslal pozdrav dálkám co navštíví,
sed jsem si do trávy, ubalil cigáro a naslouchal duši své, alespoň na chvíli
Byl jsem král bez království, boháč bez peněz, zajatec na svobodě co se vrací domů
"Pocity mrchy jsou, než se kdo naděje pěkně ho seberou
Vzpomínky jakbysmet, zadřou se pod kůži jako svrab, tiše si čekají na vhodný okamžik
a pak tě sejmou"
Řekl mi maník v nabořeným fáru, pak mi dal vizitku prej " Pošli mi čumkartu ze svýho vandru"
Dlouho už čekám na ten svůj expres, co mě má dovést až do nebe
Je mi dost mizerně bez lásky… bez Tebe a…. bez naděje……..

Daniel Klee Srpen 2000
 


Aktuální články

Reklama



______________________________________________________________________________