Leden 2009

Splog nebo blog?

23. ledna 2009 v 3:55 | Daniel Klee |  Tipy a triky aneb jak na to

Splog nebo blog?

V některých rubrikách blogu Nuda v síti nejsou zatím žádné příspěvky. A tak bych rád tento pomyslný dluh vůči čtenářům blogu napravil. Tématem, které zatím marně čeká na své publikování, je téma tipů a triků či chcete-li návodů a postřehů. 0všem Daniel Klee :)
Daniel Klee, autor tohoto článku.
Každý kdo provozuje a přispívá na blog mě dá za pravdu, že napsat nějaký smysluplný příspěvek není tak docela hračka. Pominu-li tu obrovskou skupinu bezobsažných blogů a blogísků, které ve své podstatě mnohdy ani nejsou blogem ale spíše "splogem", stále ještě zůstává hodně těch, kteří si s obsahem svého blogu dají opravdu práci. Mám rád tyto originální blogy, které ukazují život a názory svého tvůrce. Ne vždy souhlasím s obsahem publikovaných příspěvků, ale vždy smekám v úctě před tvořivostí a kreativitou autora, a to zejména u lidí, kterým je třeba kolem patnácti či šestnácti let. O to víc se mne pak dotýká chování docela obyčejných "příživníků" a parazitů, kteří zakládají pomocí specializovaného softwaru, automaticky generované blogy či lépe řečeno splogy. Obsah těchto splogů je tvořen z podstatné časti automaticky, za pomoci kradených textů z jiných blogů a stránek.
Daniel Klee, Nuda v síti. Blog o všem? No ovšem!
Velkého spojence nalézají tvůrci splogů v jinak užitečném a přínosném nástroji, kterým je RSS kanál. A tak je možné nalézt na Internetu zcizené kopie původního textu, publikovaného na kvalitním a zajímavém blogu, na stránkách automaticky generovaného splogu s mizernou grafickou úpravou a samozřejmě bez odkazu na autora textu. O tom v jaké výhodě je původce několika desítek a mnohdy i stovek splogů, oproti poctivému tvůrci blogu není ani potřeba hovořit. Často se ve vyhledávači zobrazí mnohem dříve odkaz na ukradenou kopii textu než na původní originál. Častokrát je duplicitní obsah v neodpovídajícím kontextu a dokonce i lehce pozměněn, například vytvořením gramatických chyb. Čím více blogů respektive splogů tito lidé vlastní, tím více mají bezpracných vzájemných odkazů. Celou situaci ještě usnadňuje i fenomén SB, tedy spřátelených blogů, vzájemně na sebe odkazujících.
Vše nej na Síti sítí přeje Všem čtenářům Daniel Klee
Jak je možné svůj článek či příspěvek co nejlépe ochránit? Zaručená a stoprocentní rada na tuto otázku asi neexistuje. Můžeme však udělat maximum proto, abychom podobné "krádeže" námi vytvořeného textu, básně či článku co nejvíce znemožnili. A to alespoň pro softwarové "roboty", kteří náš text kopírují na nějaký ten splog.
Možná slova jsou například 0řešeno nebo šíleně řečeno. Zkuste přijít na to proč?
Nejdůležitější radou je, neposkytovat svůj text v plném znění na RSS kanálu. Další poměrně zajímavou alternativou je možnost, vložit do textu a obsahu článku skrytý "text", slovo či třeba přímo jméno autora. (takovýto text je možné skrýt za pomocí jednoduchého principu, v podobě stejné barvy textu jako má pozadí stránek). Pro čtenáře je tento text "neviditelný", avšak v případě okopírování textu za pomoci software, se zkopíruje celý obsah včetně takto ukrytého textu. Navíc je možné tento text posléze nechat vyhledat na internetu. Další možností, která sice není prevencí, ale která nám umožní nalézt na internetu duplicitní verzi našeho článku či příspěvku, je vyhledávání takovýchto textů za pomoci například služby COPYSCAPE. Spolehlivě nalezne většinu duplicitního textu.
Zahrajte si na schovávanou. S Danielem Klee a Nudou v síti.
Poměrně často je mě kladena otázka černého pozadí na blogu Nuda v síti. Jedním z důvodů, které mě k tomuto kroku vedly, je i možnost takto ukrýt text. Když označíte text při editaci článku "černě", není na černém pozadí pro čtenáře viditelný. Malý test pro čtenáře, pokuste se zkopírovat text tohoto článku tím, že jej označíte. Ve chvíli, kdy bude takto označen, uvidíte i skrytý text. Třeba tento: prší střechou střely.

Pavučina dále:



Vše nej na Sítí sítí Váš Daniel Klee


Poznámka pod čarou

Ještě než jsem tento článek zveřejnil, podíval jsem se do nápovědy portálu Blog.cz na adrese: http://blog.cz/napoveda/autorska-prava Jak je vidět na ilustračním obrázku, staví seprovozovatelé Blog.cz k této záležitosti obdobně jako ke všem problémům. "Máš strach ze zcizení svých textů? Tak je nezveřejňuj. Nejsi spokojen s poskytovanou službou? Tak jdi jinam. Nikdo tě tu nedrží." Dost zvláštní přístup od zřizovatele portálu, v jehož zájmu je co největší počet obsahově kvalitních blogů a spokojených uživatelů. Nikde ani náznak nějaké snahy o radu.

O možnosti zamezit splogům, či spamům v komentářích, ani nemluvě. A přitom řešení mohou být velmi jednoduchá. Například v případě spamu v komentářích stačí, zakomponovat strojově nečitelný kód, který by musel každý, kdo chce přidat pod článek komentář, ručně opsat. (Například za pomoci sice kontroverzní, ale stále používané technologie CAPTCHA, nebo novější a zajímavejší technologie Asirra , ve které musí čtenář chtějící zanechat pod článkem svůj komentář napsat, co je zobrazeno na obrázku tj. třeba kočka, pes a nebo dům.)

Jak je vidět, tak si uživatel Blog.cz musí opět poradit sám. Například pomocí zmíněných "triků" popsaných v mém příspěvku. Na spam v komentářích bohužel žádný "recept" nemám, a tak i nadále je jedinou možností, zaslání komentáře na mé články do redakční pošty blogu Nuda v síti. Většinu spamu dokáže, opravdu celkem slušně, provozovatel služby Gmail filtrovat.

Váš Daniel Klee

Anketa blogu NUDA V SÍTI. Setkali jste se již někdy s nějakým splogem?

23. ledna 2009 v 3:32 | Daniel Klee |  Ankety blogu Nuda v síti

Anketa blogu NUDA V SÍTI. Setkali jste se již někdy s nějakým splogem?

Problematiku nepovoleného kopírování textů bez souhlasu a vědomí autora, jsem již na stánkách blogu Nuda v síti zmínil. O tom, jak je možné svůj článek, povídku a nebo třeba verše ochránit před zcizením, jsem psal v článku http://nudavsiti.blog.cz/0901/splog-nebo-blog Určitě zajímavým zjištěním by bylo, zda-li jste se již v minulosti s nějakým splogem na portále Blog.cz setkali.

Děkuji Vám všem za odpověď v uvedené anketě. Váš Daniel Klee


Houmlesák

18. ledna 2009 v 23:14 | Daniel Klee |  Příběhy z pera Daniela Klee

Houmlesák


Oficiálně se jim říká "lidé bez přístřeší". V lidové mluvě je často nazýváme poněkud hanlivě "houmlesák". O kom je řeč? O bezdomovcích. O těch, kteří nemají domov a střechu nad hlavou. A nemylte se, ne vždy se jedná o asociální živly na okraji společnosti. Ne vždy se dostanou do svízelné situace vlastní vinou. Někdy je to otázka systému a společnosti, jindy mezilidských vztahů a nebo neutěšené ekonomické situace.

Byl zimní podvečer nového roku 2009. Venku bylo něco kolem mínus šesti stupňů a v noci měla slibovaná teplota klesnout ještě o dalších šest stupňů. Bylo po svátcích a já se odhodlal zajít si konečně nakoupit a doplnit chybějící nezbytnosti. Do zimy venku se mě sice moc nechtělo, ale pohled na stav mé domácnosti byl výmluvný. Kromě patky tvrdnoucího chleba nic jiného. A tak jsem sice nerad vyrazil do obchodu. Svižnou chůzí jsem tam byl za chvilku, a to málo, co k životu osamělého muže potřebuji, jsem nakoupil snad ještě rychleji. Z vyhřátého supermarketu se jednomu moc nechce a tak jsem si dopřál v automatu ještě kávu. Silnou, sladkou bílou kávu. Nesu si ji opatrně v kelímku ven. Jediný špatný krok a na umrzlém sněhu mě podklouzne noha. Balanc udržím, ale kafe ne. Jediným obloukem letí i s kelímkem někam přede mě. Sakra.

No nic. Pomyslím si v duchu a vykročím k domovu. Neujdu ani pár metrů a na promrzlé zemi leží postava opilého muže. Něco kolemjdoucím říká, ale ti ho nevnímají. Proč taky. Nejdříve projdu kolem něj a pak se vracím. "Potřebujete pomoc?" Ptám se zbytečnou otázkou. Odpověď muže hovoří za vše a mě je jasné, že tohle po dobrém nepůjde. "Vstávej chlape! Tady nemůžeš ležet." Přikazuji. Pokouší se vstát, ale v jeho stavu je to nemožné. Nohy ho neudrží a klesá zpátky. Snažím se ho zvednout. Marná sláva. Mrtvá váha, která nespolupracuje jde zvládnout jen těžko. Po nějaké chvíli se mě přece jen podaří ho zvednout a postavit na nohy. Držím ho. Omlouvá se. Prosí mě, abych mu pomohl do hustého křoví. "Tam jsem spal včera." Dozvídám se. "To jsem ale nepil. Až dneska. Myslel sem, že mě to zahřeje." Jak povídá, přestává kontrolovat své vratké nohy a znovu padá.

Tak tohle sám nezvládnu. Pomyslím si. Záchrana v podobě mladého muže jde kolem. Na nic se neptá a pomáhá mě ho znovu zvednout. "Co s ním provedeme?" Položí mě otázku. "Dovedeme ho za roh do herny. Tam se ohřeje a pak uvidíme." Odpovídám na otázku. "Tam ho asi jen tak nenechaj, podívej se jak vypadá." Prohodí ke mně. Má pravdu. Obsluha herny v podobě cizojazyčně hovořícího svalovce nás nekompromisně vykazuje ven. Opilý muž se sesune na ústřední topení a sedá si na něj, s blaženým výrazem a se slovy "Tohle sem už dlouho nezažil." Podaří se nám přesvědčit "svalovce" aby nás tam nechal? Co dál? Já i onen mladík se shodneme na tom, že nechat venku ho nemůžeme. A tak jdu před hernu a volám 112tku. Ochotně mě vyslechnou a přepojí na zdravotní sestru. Vysvětlím situaci a dozvím se, že mě za chvilku pošlou sanitku. Zevnitř, kde čeká mladík ještě slyším "svalovce" pořvávat špatnou češtinou, "že na chlast to má" a pak se ještě dozvídám že "smrdí a je prolezlej nemocema." Strčím hlavu do dveří a sdělím mladíkovi výsledek telefonátu. Musím na sanitku počkat venku a navádět je.

Trvá to už moc dlouho. Sanitka nikde. Je mě zima a hlavou se mě honí myšlenky. Napadá mě, že možná zrovna na tuhle sanitku bude čekat někdo třeba s infarktem. Ale copak ten bezdomovec není taky lidská bytost. Polemizuji v duchu sám se sebou. Párkrát ještě strčím hlavu do dveří, abych uklidnil mladíka a hlavně "gorilu" v herně. "Přijedou BENGA?" Ptá se svalovec. Ani nečeká na odpověď a raději mizí někam do pryč. Konečně přijíždí sanitka. Naloží muže, položí ještě pár otázek a zabouchnou za ním dveře od sanitky. Všímám si, že na topení leží ještě jedna zapomenutá rukavice. Podávám ji řidiči. Odjíždí.

Zeptám se mladíka, jestli si nedá kafe nebo něco jiného. Zaslouží si to. Odmítá. Měl už být dávno v podnájmu, kde na něj čeká jeho přítelkyně. Kráčíme vedle sebe stejným směrem. "Možná jsme mu prodloužili život o jeden den." Prohodí po chvíli mlčení. "V noci má být až mínus patnáct, to by nepřežil." "Víš…", otáčí se na mě, "Já bydlím jinak v Jíčíně a tam to vyřešili skvěle. Uvolnili jednu místnost patřící úřadu a ubytovali tam podobný lidi. Ve dne uklízí sníh a město a večer mají kam jít. Dostanou najíst a mají se kde vyspat." Souhlasím. Vzpomenu si na definici nazývanou jako "Occamova břitva".Protože i na problém bezdomovců je možné pohlížet podobným úhlem pohledu. Proč hledat nákladná a těžkopádná řešení, která nikomu neprospívají, snad jen s vyjímkou zastupitelů a zákonodárců. A přitom řešení problému může být opravdu jednoduché. A hned se mě vybavuje další asociace s příslovím, které jsem poprvé slyšel z úst Karla Kryla "Čínské přísloví praví, nesnaž se potřebným rozdat své ryby, ale nauč je jak je lovit."

Loučíme se a rozcházíme. A já si až po nějaké chvíli uvědomuji, že neznám ani jméno muže, který mě nezištně pomohl, ani jméno onoho bezdomovce. Jak jdou v určitých chvílích stranou naše návyky a společenské konvence. Přemítám proč jsem se nezeptal. Jak rád bych mu ještě jednou poděkoval. Sám bych to asi zvládal hůře. Alespoň mě, nejen v přeneseném významu, může hřát vědomí, že nejsem sám kdo uvažuje podobně a to i když se jedná "jen" o opilého houmlesáka. Jen…?

Daniel Klee



Dodatek pod čarou, aneb příběh satori.


Když jsem dopsal tento článek a přemýšlel o svém zážitku, v hlavě se mě vynořila vzpomínka stará víc jak deset či dvanáct let. Vzpomínka zasunutá hluboko v mé paměti.

Stalo se to na přelomu podzimu a zimy. Přijal jsem tehdy pozvání jedné kamarádky na návštěvu diskotéky. Místo to nebylo nijak vzdálené, nicméně jsem tam byl poprvé a taky naposled. Cestu jsem neznal, a tak jsem se nechal vést. Šlo se tehdy lesem, pak kolem rybníka až někam za železniční trať. Zábava se pořádně "rozjela" a ani jsem si příliš neuvědomoval, že konzumace alkoholu je nad míru, kterou jsem byl schopen zvládnout. Kamarádka se někam vytratila, a já zůstal nad ránem "sám"ve stavu značné společenské únavy.

Množství mnou požitého alkoholu bylo zřejmě značné, protože ač povahou kliďas, jsem se pustil do rvačky s nějakým maníkem. Ostraha podniku byla patřičně vycvičená a já byl vyhozen ze dveří rovnou do kolejí, kudy běžně jezdí vlak. Ty koleje si uvědomuji dost detailně i jejich "vůni", protože jsem obličejem ležel přímo na pražcích.

Nevím jak dlouho jsem tam tak bezvládně ležel. První co si uvědomuji je, jak se mě snaží probrat nevábně zapáchající bezdomovec, který poblíž nocoval, a to zřejmě na opuštěném a nepoužívaném nádraží. Musel se mnou mít velkou trpělivost. To co si pamatuji, jsou jenom útržky vzpomínek a pocitů. Například jak se ho křečovitě držím a on mne podpírá. I na můj pocit vděčnosti, protože už byla nad ránem pořádná zima a já měl jen lehkou plátěnou bundu a sám bych domů netrefil. Navíc úzká hráz rybníka a lesní cesta nebyla zrovna bezpečné místo v mém stavu. Provedl mě všemi nástrahami, které pro mne mohly být poměrně nebezpečné. Vím, že na botách jsem objevil posléze rákosí a rybniční bahno. Takže to se mnou asi neměl rozhodně lehké. Dovedl mě až do míst, která jsem znal. Na "bezpečnou" asfaltovou cestu, která vedla víceméně až ke mně domů. Při mé další cestě si ještě mlhavě uvědomuji zvláštní pocit, kdy se proti vám jakoby "zvedne" silnice a udeří vás do obličeje. Nezaujatý pozorovatel by patrně konstatoval, že jsem právě upadl tváří na zem, a to bez snahy tomu zabránit.

Když jsem se probudil doma oblečený, špinavý, samá modřina a šrám, zařekl jsem se, že se do podobného stavu už nikdy nedostanu. Je to už dlouho a svůj slib jsem dodržel. Když se napiji, tak jen do té míry, která je přípustná. A raději méně. Na tenhle zážitek jsem dávno zapomněl. Ani jsem si neuvědomoval důvod mého opatrného pití, které třeba na různých společenských akcích či firemních oslavách vypadalo, jako bych se snad ani neuměl "bavit". V mém podvědomí však tato vzpomínka a můj slib zůstal. Pravděpodobně, mě tehdy ten bezdomovec zachránil život. Stačilo málo, a mé jméno mohlo být v novinách už tehdy. Jen ne jako podpis či zkratka pod článkem, ale v černé kronice s textem…" Dnes v časných ranních hodinách, bylo nalezeno mrtvé tělo mladého muže ležícího na kolejích, na trase mezinárodního rychlíku jedoucího ve směru na Olomouc… Přemýšlím…, proč se mě tento zážitek vůbec vybavil. Snad jen… aby mé, stále se připomínající, "ego" nemělo důvod na pocit něčeho vyjímečného v mém konání.

Možná, je často naše chování jen podvědomou splátkou "dluhu". Současného, minulého a nebo budoucího. Kdo ví…?

Daniel Klee



OSUD...

18. ledna 2009 v 22:57 | Daniel Klee |  Poezie aneb verše věčného tuláka

OSUD…

Každý den, vycházejíce z jednoho bodu do druhého
Stojíce na křižovatce možných snad,
Jak kulička v ruletě, s možností ovládat svůj pohyb
Směřujeme ke vzpomínce,
ukryté za horizontem budoucnosti
Nic víc než shluk molekul a atomů
Ručička na hodinách, ruka na spoušti
Někdy stačí, odchýlit se o milimetr na mapě života,
náš kurz poté se změní a s ním i náš cíl

Daniel Klee

O ŠTĚSTÍ...

9. ledna 2009 v 15:22 | Daniel Klee |  Příběhy z pera Daniela Klee

Tento příběh jsem napsal dnes. I když jsou to ve své podstatě příběhy dva, oba dva se opravdu staly. Jen…, ona dívka se ve skutečnosti nerozplynula :) Každý z těch příběhů se odehrál v jiném čase, ale mnohé je spojovalo. A nebyla to jen touha po štěstí. Štěstí je totiž subjektivní pocit, který jej jen otázkou našeho vnímání. Ale co je vlastně štěstí? Že by měl pravdu klasik…,"že je to jen muška zlatá"? Zodpovězení této otázky nechám čtenáři na Vás.
Váš Daniel Klee


O štěstí…

Zimní krajina je plná půvabů. Třpytící se démanty sněhových vloček ve větvích a korunách stromů. Nevzhledná křoví, oblékající se do pláště z jinovatky a krystalek sněhu. Svět natřený rukou Velkého umělce na bílo. Kontury se ztrácí, vše je oblé a vyzařující světlo. Zimní město působí tiše. Čas jako by dostal jiný rozměr. Vše se pohybuje pomaleji. Auta, tramvaje i lidé. Ten první den, kdy napadne čerstvý a jiskřivý sníh. Za pár hodin vyjedou první sypače a sněžné pluhy. A město dostane špinavý a šedý nádech rozbředlého marastu pod nohama.


Kráčel pomalu a obezřetně. Břečka pod jeho nohama už začala namrzat a chůze byla dosti nepohodlná. Kráčel zamyšleně, s hlavou skloněnou k zemi, míjejíce stejně vyhlížející postavy. Límec kabátu zvednutý proti poletujícímu sněhu, který ostrý vítr vháněl do tváře a vlasů. Ruce zabořené hluboko do kapes, jak mráz zalézal za nehty. Pak ji uviděl. Dlouhé, rozpuštěné a rozevláté vlasy ji poletovaly kolem hrdě vztyčené hlavy. Kráčela rychle, jako spěchají lidé za nějakým důležitým úkolem. Pojednou se dívka zastavila a štíhlou dlaní si odhrnula neposedný pramen vlasů z čela. Sehnula se a ze země sebrala lesknoucí se minci. Sevřela ji v dlani a když roztál sníh, který na ní ulpěl, dlaň opět rozevřela. I na dálku viděl, jak se mince v drobné dlani leskla jako nějaký poklad, odrážejíce světlo pouličního osvětlení.


Uvědomila si, že ji ten muž pozoruje. Otočila k němu hlavu a usmála se. Poté pokrčila rameny, věnujíce mu ještě jeden, trochu rozpačitý úsměv. Vypadala jako malá dívenka, která byla přistižena, kterak objevila nějaké tajemství. Ještě jednou si prohlédla minci ve své horké dlani a pak jí nechala sklouznout do kapes dlouhého kabátu. "Prý to přináší štěstí." Pronesla směrem k němu sametovým hlasem. "Ale kdo by tomu ještě dneska věřil, pohádky jsou jenom ve snech." Věnovala mu poslední úsměv a pohled. Pak přidala do kroku a ještě dřív než ji viděl dorazit k první lucerně, se rozplynula v jiskřícím vzduchu jako přelud.


Popošel blíž a na bělostném ostrůvku sněhu ležela stříbrná mince. Sebral ji, odfouknul z ní sněhové vločky, a stejně jako ona žena před ním, ji sevřel v dlani. Zamyšleně došel až na konec ulice, minci stále ještě zvírajíce v ruce. Zastavil se před vstupem do podchodu, kde na rozprostřeném kartonu klečela postava muže, s napřaženými dlaněmi obrácenými vzhůru v prosebném gestu. Beze slova upustil minci do jeho dlaní. Už odcházel když klečící muž promluvil, aniž by zvedl oči, "Pánbů vám to oplatí" Vrátil se k němu, vnořil ruce do kapes svého kabátu a vložil do dlaní muže další mince. "Hodně štěstí a děkuju." Pronesl k sehnuté postavě. Klečící muž zvedl hlavu a s údivem ve tváři se zeptal, "zač mě děkujete?"
"Za štěstí." Pronesl již odcházející muž s tváři vztyčenou a hrdě odolávající poletujícímu sněhu. " Za malou chvilku štěstí …."

Daniel Klee



VYZNÁNÍ...

8. ledna 2009 v 22:33 | Daniel Klee |  Poezie aneb verše věčného tuláka

Vyznání...



Miluji…zasněžené, rozeklané štíty hor,
i dmoucí a hrotící se ňadra z alabastru
Miluji…úrodná údolí s lány žloutnoucího obilí,
i zákoutí ženského klína, uprostřed zlatistvého chmýří
Miluji…studny s průzračnou pramenící vodou,
i Tvá ústa, hasící žízeň neuhasitelné věčné touhy
Miluji… oblost kopců v končině luk a nížin,
i tvar Tvých boků, v krajině Tvého těla
Miluji…pavučiny pozdního léta, vznášející se povětřím,
i hebkost rozpuštěných vlasů, vlnících se nočním vánkem
Miluji… záři zimní oblohy, třpyt démantů na blankytném pozadí,
i světlo v Tvých očích, v rámu z přivřených Tvých řas
Miluji… větve a koruny stromů, poskytující domov ptactvu
i nežnou náruč, to útočiště před bouřemi všehosvěta
Miluji… pevnou a přec hebkou dlaň, co konejší mou těžkou hlavu,
i závan vonícího vánku, co pohladí mne po skráních
Miluji… půvabnou křivku nohou, tančících nekonečné bolero,
i plamen svící, osvětlující Tvé prsty nořící se v struny harfy

Daniel Klee

Malé novoroční zamyšlení Daniela Klee

2. ledna 2009 v 4:12 | Daniel Klee |  Malá zamyšlení Daniela Klee


O očekávání


Vykročení do nového roku je vždy spojeno s očekáváním. S očekáváním, co nám ten nový rok přinese. Co se nám podaří uskutečnit a vykonat. S tím vším, souvisí i naše novoroční předsevzetí. Předsevzetí, která většina z nás stejně již za několik dnů či týdnů poruší. A i když víme, že ten nový rok může být mnohem těžší než ten předchozí, stále v nás zůstává jakási naděje, že by tomu tak být nemuselo. Tradičně si, se sklenkou sektu v ruce, s úderem půlnoci přejeme navzájem do nového roku jen a jen to nejlepší. V mnohým přáních a přípitcích jsou nicméně obsaženy naše obavy z toho co nás čeká a mnohdy nemine.


Mé dnešní malé zamyšlení je však trochu jiného rázu. A to ne o očekávání věcí příštích, ale o očekávání jako takovém. Celý náš život je vlastně často čekáním. Čekáním na dospělost, první lásky ale také zklamání, a nebo čekáním na výsledky našeho snažení a konání. Někdy dokážeme "čekat" trpělivě, jindy s patřičnou netrpělivostí "popoháníme" čas.
Čas vlastně často hraje klíčovou roli v onom čekání na vysněné, potřebné, reálné i nereálné skutečnosti.


Naše očekávání však často může mít i jinou podobu. A to, když očekáváme za nějaké naše chování či přístup "patřičnou" odměnu a ocenění. Ale bohužel ne vždy to tak funguje. Velmi často nemůžeme za naše konání očekávat nic. A pokud přeci jenom něco očekáváme, můžeme být zklamání. Někdy je dokonce víceméně "nepatřičné" něco očekávat. Třeba, když obdarujeme někoho potřebného drobnou mincí či úsměvem a pochopením. Nebo z čirého soucitu pomůžeme zatoulanému a nebo zuboženému zvířeti v nouzi. Mnohé z těchto skutků nekonáme pro žádnou odměnu či ocenění. A je to tak dobře.


Jinou věcí je však naše "vděčnost", pokud nám někdo v tom uplynulém roce pomohl a podal pomocnou ruku. Jak často na podobná gesta zapomínáme. A přitom poděkování a vzpomenutí si nic nestojí. A pro ty, kteří nám byli nápomocni v nějaké naší těžké situaci, je často poděkování jediná odměna, kterou za svou "pomoc" dostanou. Stejně tak, jako rádi zapomínáme na veškeré těžkosti, které jsou za námi, zapomínáme i na ty, kteří nám nezištně pomohli.


Závěrem mého malého novoročního zamyšlení, bych Vám všem chtěl do toho nového roku popřát, aby Vám čekání ubíhalo vždy rychle, aby Vám rok 2009 přinesl vše po čem toužíte a aby se k Vám vždy vrátily všechny Vaše rozdané úsměvy a vůbec všechny Vaše skutky.


Váš Daniel Klee



______________________________________________________________________________