Houmlesák

18. ledna 2009 v 23:14 | Daniel Klee |  Příběhy z pera Daniela Klee

Houmlesák


Oficiálně se jim říká "lidé bez přístřeší". V lidové mluvě je často nazýváme poněkud hanlivě "houmlesák". O kom je řeč? O bezdomovcích. O těch, kteří nemají domov a střechu nad hlavou. A nemylte se, ne vždy se jedná o asociální živly na okraji společnosti. Ne vždy se dostanou do svízelné situace vlastní vinou. Někdy je to otázka systému a společnosti, jindy mezilidských vztahů a nebo neutěšené ekonomické situace.

Byl zimní podvečer nového roku 2009. Venku bylo něco kolem mínus šesti stupňů a v noci měla slibovaná teplota klesnout ještě o dalších šest stupňů. Bylo po svátcích a já se odhodlal zajít si konečně nakoupit a doplnit chybějící nezbytnosti. Do zimy venku se mě sice moc nechtělo, ale pohled na stav mé domácnosti byl výmluvný. Kromě patky tvrdnoucího chleba nic jiného. A tak jsem sice nerad vyrazil do obchodu. Svižnou chůzí jsem tam byl za chvilku, a to málo, co k životu osamělého muže potřebuji, jsem nakoupil snad ještě rychleji. Z vyhřátého supermarketu se jednomu moc nechce a tak jsem si dopřál v automatu ještě kávu. Silnou, sladkou bílou kávu. Nesu si ji opatrně v kelímku ven. Jediný špatný krok a na umrzlém sněhu mě podklouzne noha. Balanc udržím, ale kafe ne. Jediným obloukem letí i s kelímkem někam přede mě. Sakra.

No nic. Pomyslím si v duchu a vykročím k domovu. Neujdu ani pár metrů a na promrzlé zemi leží postava opilého muže. Něco kolemjdoucím říká, ale ti ho nevnímají. Proč taky. Nejdříve projdu kolem něj a pak se vracím. "Potřebujete pomoc?" Ptám se zbytečnou otázkou. Odpověď muže hovoří za vše a mě je jasné, že tohle po dobrém nepůjde. "Vstávej chlape! Tady nemůžeš ležet." Přikazuji. Pokouší se vstát, ale v jeho stavu je to nemožné. Nohy ho neudrží a klesá zpátky. Snažím se ho zvednout. Marná sláva. Mrtvá váha, která nespolupracuje jde zvládnout jen těžko. Po nějaké chvíli se mě přece jen podaří ho zvednout a postavit na nohy. Držím ho. Omlouvá se. Prosí mě, abych mu pomohl do hustého křoví. "Tam jsem spal včera." Dozvídám se. "To jsem ale nepil. Až dneska. Myslel sem, že mě to zahřeje." Jak povídá, přestává kontrolovat své vratké nohy a znovu padá.

Tak tohle sám nezvládnu. Pomyslím si. Záchrana v podobě mladého muže jde kolem. Na nic se neptá a pomáhá mě ho znovu zvednout. "Co s ním provedeme?" Položí mě otázku. "Dovedeme ho za roh do herny. Tam se ohřeje a pak uvidíme." Odpovídám na otázku. "Tam ho asi jen tak nenechaj, podívej se jak vypadá." Prohodí ke mně. Má pravdu. Obsluha herny v podobě cizojazyčně hovořícího svalovce nás nekompromisně vykazuje ven. Opilý muž se sesune na ústřední topení a sedá si na něj, s blaženým výrazem a se slovy "Tohle sem už dlouho nezažil." Podaří se nám přesvědčit "svalovce" aby nás tam nechal? Co dál? Já i onen mladík se shodneme na tom, že nechat venku ho nemůžeme. A tak jdu před hernu a volám 112tku. Ochotně mě vyslechnou a přepojí na zdravotní sestru. Vysvětlím situaci a dozvím se, že mě za chvilku pošlou sanitku. Zevnitř, kde čeká mladík ještě slyším "svalovce" pořvávat špatnou češtinou, "že na chlast to má" a pak se ještě dozvídám že "smrdí a je prolezlej nemocema." Strčím hlavu do dveří a sdělím mladíkovi výsledek telefonátu. Musím na sanitku počkat venku a navádět je.

Trvá to už moc dlouho. Sanitka nikde. Je mě zima a hlavou se mě honí myšlenky. Napadá mě, že možná zrovna na tuhle sanitku bude čekat někdo třeba s infarktem. Ale copak ten bezdomovec není taky lidská bytost. Polemizuji v duchu sám se sebou. Párkrát ještě strčím hlavu do dveří, abych uklidnil mladíka a hlavně "gorilu" v herně. "Přijedou BENGA?" Ptá se svalovec. Ani nečeká na odpověď a raději mizí někam do pryč. Konečně přijíždí sanitka. Naloží muže, položí ještě pár otázek a zabouchnou za ním dveře od sanitky. Všímám si, že na topení leží ještě jedna zapomenutá rukavice. Podávám ji řidiči. Odjíždí.

Zeptám se mladíka, jestli si nedá kafe nebo něco jiného. Zaslouží si to. Odmítá. Měl už být dávno v podnájmu, kde na něj čeká jeho přítelkyně. Kráčíme vedle sebe stejným směrem. "Možná jsme mu prodloužili život o jeden den." Prohodí po chvíli mlčení. "V noci má být až mínus patnáct, to by nepřežil." "Víš…", otáčí se na mě, "Já bydlím jinak v Jíčíně a tam to vyřešili skvěle. Uvolnili jednu místnost patřící úřadu a ubytovali tam podobný lidi. Ve dne uklízí sníh a město a večer mají kam jít. Dostanou najíst a mají se kde vyspat." Souhlasím. Vzpomenu si na definici nazývanou jako "Occamova břitva".Protože i na problém bezdomovců je možné pohlížet podobným úhlem pohledu. Proč hledat nákladná a těžkopádná řešení, která nikomu neprospívají, snad jen s vyjímkou zastupitelů a zákonodárců. A přitom řešení problému může být opravdu jednoduché. A hned se mě vybavuje další asociace s příslovím, které jsem poprvé slyšel z úst Karla Kryla "Čínské přísloví praví, nesnaž se potřebným rozdat své ryby, ale nauč je jak je lovit."

Loučíme se a rozcházíme. A já si až po nějaké chvíli uvědomuji, že neznám ani jméno muže, který mě nezištně pomohl, ani jméno onoho bezdomovce. Jak jdou v určitých chvílích stranou naše návyky a společenské konvence. Přemítám proč jsem se nezeptal. Jak rád bych mu ještě jednou poděkoval. Sám bych to asi zvládal hůře. Alespoň mě, nejen v přeneseném významu, může hřát vědomí, že nejsem sám kdo uvažuje podobně a to i když se jedná "jen" o opilého houmlesáka. Jen…?

Daniel Klee



Dodatek pod čarou, aneb příběh satori.


Když jsem dopsal tento článek a přemýšlel o svém zážitku, v hlavě se mě vynořila vzpomínka stará víc jak deset či dvanáct let. Vzpomínka zasunutá hluboko v mé paměti.

Stalo se to na přelomu podzimu a zimy. Přijal jsem tehdy pozvání jedné kamarádky na návštěvu diskotéky. Místo to nebylo nijak vzdálené, nicméně jsem tam byl poprvé a taky naposled. Cestu jsem neznal, a tak jsem se nechal vést. Šlo se tehdy lesem, pak kolem rybníka až někam za železniční trať. Zábava se pořádně "rozjela" a ani jsem si příliš neuvědomoval, že konzumace alkoholu je nad míru, kterou jsem byl schopen zvládnout. Kamarádka se někam vytratila, a já zůstal nad ránem "sám"ve stavu značné společenské únavy.

Množství mnou požitého alkoholu bylo zřejmě značné, protože ač povahou kliďas, jsem se pustil do rvačky s nějakým maníkem. Ostraha podniku byla patřičně vycvičená a já byl vyhozen ze dveří rovnou do kolejí, kudy běžně jezdí vlak. Ty koleje si uvědomuji dost detailně i jejich "vůni", protože jsem obličejem ležel přímo na pražcích.

Nevím jak dlouho jsem tam tak bezvládně ležel. První co si uvědomuji je, jak se mě snaží probrat nevábně zapáchající bezdomovec, který poblíž nocoval, a to zřejmě na opuštěném a nepoužívaném nádraží. Musel se mnou mít velkou trpělivost. To co si pamatuji, jsou jenom útržky vzpomínek a pocitů. Například jak se ho křečovitě držím a on mne podpírá. I na můj pocit vděčnosti, protože už byla nad ránem pořádná zima a já měl jen lehkou plátěnou bundu a sám bych domů netrefil. Navíc úzká hráz rybníka a lesní cesta nebyla zrovna bezpečné místo v mém stavu. Provedl mě všemi nástrahami, které pro mne mohly být poměrně nebezpečné. Vím, že na botách jsem objevil posléze rákosí a rybniční bahno. Takže to se mnou asi neměl rozhodně lehké. Dovedl mě až do míst, která jsem znal. Na "bezpečnou" asfaltovou cestu, která vedla víceméně až ke mně domů. Při mé další cestě si ještě mlhavě uvědomuji zvláštní pocit, kdy se proti vám jakoby "zvedne" silnice a udeří vás do obličeje. Nezaujatý pozorovatel by patrně konstatoval, že jsem právě upadl tváří na zem, a to bez snahy tomu zabránit.

Když jsem se probudil doma oblečený, špinavý, samá modřina a šrám, zařekl jsem se, že se do podobného stavu už nikdy nedostanu. Je to už dlouho a svůj slib jsem dodržel. Když se napiji, tak jen do té míry, která je přípustná. A raději méně. Na tenhle zážitek jsem dávno zapomněl. Ani jsem si neuvědomoval důvod mého opatrného pití, které třeba na různých společenských akcích či firemních oslavách vypadalo, jako bych se snad ani neuměl "bavit". V mém podvědomí však tato vzpomínka a můj slib zůstal. Pravděpodobně, mě tehdy ten bezdomovec zachránil život. Stačilo málo, a mé jméno mohlo být v novinách už tehdy. Jen ne jako podpis či zkratka pod článkem, ale v černé kronice s textem…" Dnes v časných ranních hodinách, bylo nalezeno mrtvé tělo mladého muže ležícího na kolejích, na trase mezinárodního rychlíku jedoucího ve směru na Olomouc… Přemýšlím…, proč se mě tento zážitek vůbec vybavil. Snad jen… aby mé, stále se připomínající, "ego" nemělo důvod na pocit něčeho vyjímečného v mém konání.

Možná, je často naše chování jen podvědomou splátkou "dluhu". Současného, minulého a nebo budoucího. Kdo ví…?

Daniel Klee


 


Aktuální články

Reklama



______________________________________________________________________________