O ŠTĚSTÍ...

9. ledna 2009 v 15:22 | Daniel Klee |  Příběhy z pera Daniela Klee

Tento příběh jsem napsal dnes. I když jsou to ve své podstatě příběhy dva, oba dva se opravdu staly. Jen…, ona dívka se ve skutečnosti nerozplynula :) Každý z těch příběhů se odehrál v jiném čase, ale mnohé je spojovalo. A nebyla to jen touha po štěstí. Štěstí je totiž subjektivní pocit, který jej jen otázkou našeho vnímání. Ale co je vlastně štěstí? Že by měl pravdu klasik…,"že je to jen muška zlatá"? Zodpovězení této otázky nechám čtenáři na Vás.
Váš Daniel Klee


O štěstí…

Zimní krajina je plná půvabů. Třpytící se démanty sněhových vloček ve větvích a korunách stromů. Nevzhledná křoví, oblékající se do pláště z jinovatky a krystalek sněhu. Svět natřený rukou Velkého umělce na bílo. Kontury se ztrácí, vše je oblé a vyzařující světlo. Zimní město působí tiše. Čas jako by dostal jiný rozměr. Vše se pohybuje pomaleji. Auta, tramvaje i lidé. Ten první den, kdy napadne čerstvý a jiskřivý sníh. Za pár hodin vyjedou první sypače a sněžné pluhy. A město dostane špinavý a šedý nádech rozbředlého marastu pod nohama.


Kráčel pomalu a obezřetně. Břečka pod jeho nohama už začala namrzat a chůze byla dosti nepohodlná. Kráčel zamyšleně, s hlavou skloněnou k zemi, míjejíce stejně vyhlížející postavy. Límec kabátu zvednutý proti poletujícímu sněhu, který ostrý vítr vháněl do tváře a vlasů. Ruce zabořené hluboko do kapes, jak mráz zalézal za nehty. Pak ji uviděl. Dlouhé, rozpuštěné a rozevláté vlasy ji poletovaly kolem hrdě vztyčené hlavy. Kráčela rychle, jako spěchají lidé za nějakým důležitým úkolem. Pojednou se dívka zastavila a štíhlou dlaní si odhrnula neposedný pramen vlasů z čela. Sehnula se a ze země sebrala lesknoucí se minci. Sevřela ji v dlani a když roztál sníh, který na ní ulpěl, dlaň opět rozevřela. I na dálku viděl, jak se mince v drobné dlani leskla jako nějaký poklad, odrážejíce světlo pouličního osvětlení.


Uvědomila si, že ji ten muž pozoruje. Otočila k němu hlavu a usmála se. Poté pokrčila rameny, věnujíce mu ještě jeden, trochu rozpačitý úsměv. Vypadala jako malá dívenka, která byla přistižena, kterak objevila nějaké tajemství. Ještě jednou si prohlédla minci ve své horké dlani a pak jí nechala sklouznout do kapes dlouhého kabátu. "Prý to přináší štěstí." Pronesla směrem k němu sametovým hlasem. "Ale kdo by tomu ještě dneska věřil, pohádky jsou jenom ve snech." Věnovala mu poslední úsměv a pohled. Pak přidala do kroku a ještě dřív než ji viděl dorazit k první lucerně, se rozplynula v jiskřícím vzduchu jako přelud.


Popošel blíž a na bělostném ostrůvku sněhu ležela stříbrná mince. Sebral ji, odfouknul z ní sněhové vločky, a stejně jako ona žena před ním, ji sevřel v dlani. Zamyšleně došel až na konec ulice, minci stále ještě zvírajíce v ruce. Zastavil se před vstupem do podchodu, kde na rozprostřeném kartonu klečela postava muže, s napřaženými dlaněmi obrácenými vzhůru v prosebném gestu. Beze slova upustil minci do jeho dlaní. Už odcházel když klečící muž promluvil, aniž by zvedl oči, "Pánbů vám to oplatí" Vrátil se k němu, vnořil ruce do kapes svého kabátu a vložil do dlaní muže další mince. "Hodně štěstí a děkuju." Pronesl k sehnuté postavě. Klečící muž zvedl hlavu a s údivem ve tváři se zeptal, "zač mě děkujete?"
"Za štěstí." Pronesl již odcházející muž s tváři vztyčenou a hrdě odolávající poletujícímu sněhu. " Za malou chvilku štěstí …."

Daniel Klee


 


Aktuální články

Reklama



______________________________________________________________________________