Silvestrovská noc.

8. ledna 2010 v 0:16 | Daniel Klee |  Příběhy z pera Daniela Klee

Silvestrovská noc.

Silvestrovská noc. Noc bujarých oslav, bujných pitek, mejdanů a večírků. Noc, kdy se snad nejvíc konzumuje masově nabízené"pobavení" blikajících televizních obrazovek, které se až tak moc neliší od všech těch instantních "lahůdek" z přeplněných regálů supermarketů. Ona i ta televizní zábava by šla s trochou nadsázky označit synonymem "instantní" .

A byla noc. Noc pochmurná, naplněná vlhkostí, chladem a ledovým deštěm. Byla poslední noc roku 2009. Roku, který byl vším jiným než rokem úspěchů, vzestupů a ekonomického blahobytu.
Přesto to byla noc, která byla naplněná očekáváním.

Rázně kráčel ulicí s vysoko vyhrnutým límcem své bundy, chránícím tvář před chladem. Bylo jen něco málo minut po půlnoci, kdy pomalu utichala "dělostřelecká" palba ze všech těch petard a ohňostrojů. Kráčel prostředkem chodníku, energicky postupujíc za svým cílem. Míjel tváře osamělých chodců, spěchajících zachytit ještě poslední povyražení této noci.

On jako by však do této noci nepatřil. Byl až příliš střízliv, až příliš zaměstnaný starostmi, které bude muset v brzké době vyřešit. A tak ani moc nevnímal děje odehrávající se všude kolem.
Nebyla věc, která by ho vytrhla z jeho stavu. Alespoň to tak na první pohled vypadalo, když by mu někdo pohlédl do jeho poměrně zasmušilé tváře. Ale nikdo ho neoslovil ani mu nepřál do nového roku. Byl tomu nakonec rád.

Když dorazil na roh parku, chystajíc se překročit křižovatku, upoutal ho výjev nepatřící do této noci. Stála tam ve svém otrhaném vatovaném kabátě, stejně střízlivá jako byl on. Na hlavě naraženého pánského kulicha s velkou barevnou bambulí, před sebou tlačila dětský kočárek naplněný igelitovými taškami, odloženými věcmi a papírem. Nepatřila do této noci. Nepatřila k tomu bujnému veselí, odehrávajícímu se všude kolem ní. Její život byl redukován na starost o nedůležitější položky na seznamu přežití. A dnešní noc byla velmi těžká. Byla to noc, která nepatří k těm "jednoduchým".

Když jí míjel, zastavil se a pohlédl do její tváře. Překvapil ho její věk. Byla velmi stará. Nemohl by to sice odpřísáhnout, ale určitě jí bylo víc jak sedmdesát let. Byla to tvář vrásčitá, ale vyrovnaná a naplněná až neuvěřitelným klidem. Ten klid ho udivil. V tuto chvíli, v této situaci a za této noci. Vztáhl k ní ruku, na které měl pár mincí. Odmítla. Ono odmítnutí ho zarazilo. Proč? Otázka, kterou však nahlas ani nemusel vyslovit. "Nepotřebuju vaše peníze", pronesla směrem k němu chraplavým hlasem, ze kterého bylo znát, že je nemocná, nachlazená a unavená. "Stejně si dneska za ně nemůžu koupit to, co potřebuju". Dodala.

Pokrčil rameny, připraven pokračovat ve své cestě. Pak si z rukou sundal rukavice a podal je směrem k oné ženě. Poprvé na její tváři postřehl cosi jako náznak úsměvu. Vzala si od něj podávaný "dárek" a podívala se mu zpříma do očí. "Děkuju." Nebylo potřeba říkat víc. Už odcházel, když k němu napřáhla ona žena tvrdou, mozolnatou a téměř černou ruku, na které jako by ani nebyla znát původní barva kůže, jak byla špinavá. Nabízenou dlaň přijal a stisk. Byla studená a pevná. "Hodně štěstí do novýho roku a hlavně zdraví." Pronesla směrem k němu. "Vám taky, a… držte se."

Když přešel křižovatku, ještě koutkem oka zahlédl, jak si ona žena navléká jeho rukavice. Najednou se cítil spokojený a šťastný. Ještě před několika málo okamžiky, se cítil mizerně a pod psa. Věděl, že až se vrátí tam, odkud právě odešel, nepustí si už "černou muziku" ani metal, aby v brutálních tónech zahlušil a přebyl pocity svého srdce. Bude dnes sice sedět sám nad sklenkou rudého vína, ale přesto ten pocit samoty už v něm nebyl.

Pokračoval dál. Nekráčel už tak rychle jako předtím, a tak si více všímal dějů kolem sebe. Zahlédl muže, který se uprostřed halasného zpěvu náhle sesul na kolena, aby stejně hlasitě začal dávit přímo pod sebe. Ženu, která si už nebyla příliš vědoma společenských konvencí, kterak vykonává svou potřebu uprostřed kolejiště tramvaje. Mladíka, zahazujícího právě zapálenou petardu, který za hlasitého smíchu uklouzl a marně se snažil postavit na vratké nohy. Okno, z něhož se vyklonila poloobnažená ženská postava halekajíc nesrozumitelné na lidi procházející kolem.

Zahlédl na své cestě Karlínem oné noci mnohé, ale už navždy si bude pamatovat tvář ženy, které věnoval své rukavice, aby na oplátku dostal tu trochu štěstí a spokojenosti.

Daniel Klee
 


Aktuální články

Reklama



______________________________________________________________________________