Duben 2010

Vzpomínka na Kryla

27. dubna 2010 v 18:37 | Daniel Klee |  Poezie aneb verše věčného tuláka
Vzpomínka na Kryla
(na hudbu jeho písně Martina)

Když podívám se na bednu
vzpomenu si na nejednu
Krylovu píseň

Když Demokracie zahnívá
sedíme všichni u píva
a notujem Kryla

Když pomyslím já na Kryla
pařáty smrtka zaryla
do mojí duše

Ref.:
Snad je to tisíc kilometrů, možná ještě blíže
A zbývá jenom Kryla pochopit
Převozník dvě mince vezme, do Hádovy říše
My můžem jen květy položit

Když zazpívám si Bratříčka
mráz zalézá mi za víčka
přichází z Kremlu

Když v srdci mi zazní Varhany
myslím na děvky ulhaný
na jejich slova

Když uslyším já Anděla
vzpomenu vždy si na Kryla
a na vůni brambor

Pak spolu s ním si zapěji
upřímné jeho Děkuji
všem, které poznám

Na závěr smutných vzpomínek
Jedůvek si pak kelímek
naleji plný

Ref.:
Snad je to tisíc kilometrů, možná ještě blíže
A zbývá jenom Kryla pochopit
Převozník dvě mince vezme, do Hádovy říše
My můžem jen květy položit

Daniel Klee 2010

Bůh a Ďábel

23. dubna 2010 v 20:10 | Daniel Klee |  Malá zamyšlení Daniela Klee

Bůh a Ďábel aneb malé zamyšlení Daniela Klee


Svého času jeden známý filozof řekl větu…" Bůh je mrtev" a mě se chce dodat, "…Ať žije Bůh…". Nechci se zde pouštět do rozebírání filozofických otázek spojených s uvedeným tématem. Jen… tato věta by se dala použít jako motto mého zamyšlení.


Dnes a denně se na světě tisíce a miliony lidí slepě podrobují náboženským, esoterickým, magickým či satanistickým rituálům, v niterné touze nalézt skrze ně pochopení, zodpovězení otázek a uhašení věčné touhy srdce či v ještě hlubší tužbě rozžehnout světlo v temnotách pomíjivé pozemské existence či v potřebě účinného léku na hořkost našeho bytí. Od počátku věků se na této lidské potřebě a touze přiživovalo velké množství "zprostředkovatelů", kteří nabízeli své "služby" těm ostatním. Postupem času, jak se lidská civilizace "měnila" a stávala komplexnější, se z podobných lidí stávala instituce. Nejdříve kmenová a rodová, posléze jako samostatná záležitost "církví" a náboženských hnutí. O tom, že se vždy jednalo o vládu nad masou věřících " poddaných" nemá ani cenu hovořit. Mnoho reformátorů, proroků a "revolucionářů" se snažilo přivést své bližní k poznání "pravdy" a k prozření. Mnohým se to na čas i podařilo, nicméně většina z nich nedopadla ve svém snažení osobně nijak dobře. Vždy byli tito lidé pronásledování, kamenování, upalování či přibíjeni na kříž.

Na základě myšlenek a odkazu těchto lidí vznikala často nová náboženství, nové církve a nová nespravedlnost či útlak. Jedním z mála odkazů, které nebylo možné dostatečně deformovat byl Buddhismus. Ale i zde vzniklo mnoho škol a odnoží.

Proroci a myslitelé odcházeli, zanikala mnohá světová náboženství, filozofické školy i církve. Jména bohů, svatých, svátků i rituálů byla přejmenována či překryla jedno druhé. Jedna "víra" si "půjčovala" od druhé, vzájemně těžíce z toho nejlepšího na čem bylo možno stavět. Půjčovalo se vše, mýty o stvoření, potopě či "zrození" bohů a božstev. "Podstata" však zůstávala stejná. Bylo jedno jak se této podstatě říkalo. Často na sebe v potřebě "utajení" brala různé podoby. Jedno jediné se však nikdy nezměnilo. A to byla ona odvěká potřeba jednotlivce i společnosti po duchovním rozměru našich, jinak naprosto nesnesitelných, a prázdných životů.

Často při svém brouzdání nacházím blogy a stránky lidí různých vyznání, vír i přesvědčení. Někdy mne až zaráží, kolik lidství, moudrosti, porozumění a částečného duchovního prozření obsahují blogy satanistů, ateistů, moderních "čarodějnic" či vyznavačů magie, esoteriky, vesmíru a nebo třeba pohanství. Někdy to až nadneseně řečeno vypadá, jako by se "Světlo" nořilo dál a dál do "Temnoty". Některé myšlenky těchto lidí obsahují více pravdy, lásky a porozumění, než myšlení mnohých současných hlasatelů "Božího Slova".

Někdy mne tak napadá zvláštní myšlenka, že obrozená a osvobozená "duchovní" podstata člověka, se stane úplnou, až nebude potřebovat zavádějící slova, nálepky, štítky, názvy a pojmenování pro onu samotnou "Podstatu". Až hledající člověk nebude potřebovat žádné prostředníky, kněze, šamany, mágy, papeže a hlasatele falešných slov, ale ani kostely, modly, sochy svatých, rodové totemy, kříže, roucha, kalichy, obětní oltáře, chrámy, trouchnivějící stránky překonaných knih, zatuchlé "zákony" patriarchů, znetvořená a změněná slova umučených proroků, jejich "svaté" ostatky, odpustky, přikázané modlitby, rituály a úkony, modlitební koberečky a symboly všeho druhu. Až člověk ve své snaze po pojmenování překoná potřebu mezi "Bílým" a "Černým". Protože svět není ani bílý ani černý, ale barevný v širokém spektru barev, které ani lidské oči nedokáží uvidět. To co platí o barvách, platí i o našem rozlišování dobra a zla.

Možná, že až překročíme "Rubikon" naší mysli, až rozetneme "Gordický" uzel otázek a přikázání, až odhodíme "Damoklův" meč vyhánějící nás z "Ráje", a odložíme "Ikarova" křídla z peří a vosku, aby naše "Duše" mohla vzlétnout osvobozena z "Galejnických" pout naší závislosti, až vyčistíme "Augiášův chlív" naší mysli od všech nánosů slov našich "prostředníků" či až zapálíme ve své duši "Prométheův" oheň "Božího" světla, se jednoho dne, vedeni "Ariadninou" nití našeho moudrého "podvědomí", probudíme do jiného světa. Světa lidství a božství v nás. Světa, kde nevládne ani obávaný "Bůh" ani stejně obávaný "Ďábel". Světa, kde vládne porozumění, moudrost, dialog a spolupráce všech, kteří hledají a tápají na své cestě za poznáním a probuzením. Protože Bůh i Ďábel je jen a jen v nás. V naší mysli, duši a srdcích.

Hodně štěstí, lásky, porozumění, moudrosti a pochopení Vám všem přeje Váš Daniel Klee.

Dharma aneb tulácké ráno

23. dubna 2010 v 20:06 | Daniel Klee |  Příběhy z pera Daniela Klee
Dharma aneb tulácké ráno

Hvízdání pod oknem nepřestávalo a už mě začínalo docela štvát. Bydlet naproti hospodě není žádný med. Měl jsem napsat ještě jeden článek o soukromé psychologické praxi známého a úspěšného psychoterapeuta. Myšlenky se však toulaly mou hlavou někde úplně jinde. Nedávný rozchod po sedmnácti letech a spousta dalších problémů. To si nemůžou dát aspoň odpoledne pokoj. Naštvaně jsem vstal a šel zavřít okno. "Karlóós seš doma? Hej…." Pod oknem stál Venca a hulákal na celou ulici. Skoro mě to připomnělo vzpomínky před víc jak dvaceti lety. Jen zvuk motorky chyběl. "Jó sem a nehulákej. Za chvíli sem dole." Hodil jsem na sebe šortky a triko. Peněženka, klíče a nezbytný mobil. A už stojím před barákem. "Čau, hele nezajdeme na dva kousky?" Vítal mě rozesmátý obličej. "Naproti nejdu, ale pivo bych docela snes. Takže půjdeme na náměstí. Znáš to u Žraloka?" "Znám, mají tam vážně dobrý pivo." Do zmíněné hospody je to jen chvíle chůze a tak za chvíli sedíme nad orosenou sklenicí piva. Jak pivo moc nemusím, tak dneska mě docela přijde k chuti. "Tak co jak jde život?" Ptá se mě Venca a utírá si pivní pěnu z úst. "No za moc to nestojí." Pouštím se do rozebírání své současné situace. "Hmm, tak to jsme na tom dost podobně."
Vrací mě má slova. "Jo hele vzpomínáš jak jsme pekli pstruhy ve vohni? Kolik nám tehdy bylo? Ty… Karlos, víš, že na to docela často vzpomínám." "Asi tak šestnáct." Odpovídám na položenou otázku a moje myšlenky se začínají pomalu hroužit do vzpomínek……..

"Hej brácho…:"podíval se na mě těma svejma vodovejma vočima a pak bez varování hodil šavli rovnou před sebe. "Co je ? Co vopruzuješ? " Vysoukal ze sebe docela kloudnou větu. "Nic. Jen, kde máš mašinu?" "Mašinu?" odpověděl na mou otázku připitoměle. "No přece motorku"
"Jó to je v pohodě. Je schovaná za dřívím. A klíče mám taky schovaný." Hodil po mě vítězoslavný pohled, až jsem měl zase strach, že to neukočíruje a pozvrací všechno kolem.
" No já jen, že tam není. A klíče schovaný do přilby jsou taky blbost. Když ti vezmu mašinu, tak i s přilbou ne? A klíče mě pak budou tlačit."

"Ty vole", věta, kterou právě pronesl můj nejlepší kámoš, zněla až moc střízlivě. "Měl jsem tam prachy, klíče i papíry." Oznámil hořce světu svůj bol. " Proč si ho nehlídal? A mašinu taky. Ty vole" oslovil mě zase svým milým způsobem. "Proč kámo? Protože už vod půlnoci běhám s kýblem tvýho blití až k potoku. A zase spátky.Viděl někdy někdo někoho, se ztřískat po čtyřech lahváčích?" Neodpustil jsem si rejpnutí. "No vždyť sme jedli jen ty pstruhy, cos nachytal dopoledne." Měl pravdu, poslední jídlo jsme měli včera v poledne. Pár pstruhů a opečených brambor, zapomenutých od loňska na vzdáleném poli.

"Tak proč chlastáš?" " No byla to pohoda néé?" Odpověděl na mou otázku zase otázkou.
"U vohně přece nemůžeš sedět bez pití." Vysvětlovat mu o posvátnosti ohně, by bylo stejný jako držet vězňům kázání vo celibátu. Nejradši bych expřítele mé matky zabil. Jo fajn, půjčil nám chatu, ale…když včera přivezl basu piv, kterou zvládnul sám taky skoro vypít, tak jsem ho vážně neměl moc v lásce. No a když zmizel i s mašinou mýho kámoše, bylo to ještě horší.
"Seš vadnej," konstatoval Hulda a už se zase pokoušel ovládnout dávení. Pak mu došlo, že se nemáme jak dostat do Prahy. "Mám žízeň!" Oznámil světu.

Po několika pokusech se mu podařilo vstát, dvakrát třikrát zavrávorat a padnout zase zpátky.
"Tu máš" podal sem mu plechovej hrnek s vodou z potoka. Dlouze pil a pak zahodil hrnek někam za sebe. "Vstávej a neválej se." Poručil jsem. Neprotestoval a tentokrát s úspěchem vstal a došel až ke dveřím dřevěnýho srubu. Zavrávorání a pak trochu balancovaní. Ale udržel se, držíce se dveří se otočil na mě. "Co budem dělat? Vážně tam ta mašina není?" "Ne!" "Tak to je v prdeli" pronesl někam za mě" balanc už neudržel a sesunul se na zem. "Neválej se po zemi a koukej vstávat". Nejdřív to vypadalo, že ho už nic z jeho depky nedostane, pak se rozzářil jak vánoční stromeček v kamnech a podíval se na mě svejma mžourajícíma vočima.
"Fakt si po mě celou noc uklízel a hlídal abych se neudusil?" " Jo, vidíš snad někde, kromě tý tvojí poslední šavle, nějaký blití?" Rozhlídnul se kolem sebe jako by to tu vyděl poprvé, zakroutil hlavou a zase se rozesmál. "Seš vážně klasa", udělil mě vyznamenání.

Otevřel dveře a pustil dovnitř čerstvej vzduch. Pak se chytnul zábradlí před srubem a já měl zase strach, že to vezme až dolů k potoku po hlavě. "Seš magor? Jdi vod toho zábradlí." Zase poslech, ale bylo vidět, že se mu už moje komandování přestává líbit. Těch několik málo schodů dolu zvládl obstojně i když to chvílema vypadalo, že urve zábradlí. Došel až k ohništi, ze kterýho stále stoupal namodralý dým. "Hele vono to ještě hoří" pronesl na mou adresu. "Jo hoří." A aby taky ne, když sem v přestávkách, kdy sem běhal z kopce a do kopce s kýblem pro vodu, ještě přikládal polena do ohně, aby Šmolda viděl světlo a trefil zpátky.

"Nemáš cígo" otočil po mě hlavu. "Jo mám" Hodil jsem mu krabičku Partagasek. "To máš jenom utrhplicky?" Podíval se na mě vyčítavým pohledem. "To se nedá kouřit. Jak ti tenhle sajrajt může chutnat?" Tenhle sajrajt byla krabička kubánských cigaret bez filtru s kvalitním černým tabákem známého výrobce doutníků. Mohutný kašel za zády, který se vzápětí ozval, dokazoval, že cigareta byla již zapálena. "Nemáš aspoň Startku? Tohle vážně nemůžu" zaprosil. "Možná tady nějaký nechal Šmolda." Podíval jsem se k ruksaku, který se válel nedaleko u stromu. "Máš kliku brácho, nechal tady bágl i cigára." Znovu sem po něm hodil vyklepanou krabičku cigaret. Jeho vděčnost byla vidět. Zahodil nedopalek Partagasky, znovu si zapálil a labužnicky vdechl dým. "To je jiný kafe. Jo cos to do mě v noci lil?" Otočil se za mnou s otázkou. "Kafe co jinýho" odpověděl jsem. "Chutnalo to strašně" Jo to jsem věřil. Kafe uvařený z půl sáčku kafe s celým citronem, muselo bejt vážně hnusný. "Seš sadista", smál se na mě. "Já tam ještě přiložím jó?" Oznámil mě tázací větou. "Neblbni, za chvíli jedem domů, teda možná a jak to pak chceš hasit co?" Hodil sem po něm pohledem. "Tak né nó."

Smutně se díval do doutnajícího popela, kde ještě sem tam proběhl plamínek žlutomodrého ohně. Přišel jsem až k němu a podal mu plechovej hrnek s kafem a krajíc chleba s nějakou marmeládou. Úsměv na jeho tváři zářil nefalšovaným blahem. "Kdes to sehnal?" Díval se na oschlý krajíc chleba a marmeládu. "Chleba měl Šmolda v ruksaku, a za tu motorku si to zaslouží. A marmeláda byla ve srubu."
"Karlos, si fakt kámoš" omílal pořád dokola, mezi sousty. "Sem už měl hlad. A to kafe taky bodlo" Sed sem si na pařez proti němu a upíjel ze svýho hrnku kafe. Díval jsem se taky do ohně a na chvíli to bylo zase fajn, jako než přijel Šmolda. Podíval jsem se na Vencu, který vypadal jako když usíná. Hrnek s kafem držel oběma rukama a přivíral oči.

"To číslo na ty buchty ještě máš?" zeptal jsem se. "Jó, no jó, vidíš, vždyť máme ještě no ty kočky telefon". Rozzářil se. Přesvědčovat ho, že jsme najeli skoro dvěstě kiláků jen tak, protože si z něj nějaký roštěnky udělaly dobrej den, bylo marný. Stále se držel toho, že se to jen nějak popletlo. Praha, Beroun, Živohošť, Zdice, a jen bůhví kde jsme teď. "Ale bylo by to fajn, kdyby tam byly?" Zasněně si povídal spíš pro sebe. "Jó jó, to by bylo něco". Představa těch dvou roštěnek mu nedávala pokoj. Mě to nechávalo docela v klidu. Možná proto, že sem žádnou z nich neviděl. "Ty Karlos, umíš si to vůbec představit? Ta bloncka byla hodně dobrá. A ta tmavovláska vypadala ještě líp." " Jo až na to, že se nám teď někde u vody chechtaj, a kdyby nás dva viděly jak tady sedíme, tak by to asi nerozdejchaly." Pronesl jsem nahlas co sem si myslel.

"Máš tam díru" pronesl vzápětí na mou adresu. "Kde?" Nechápal jsem směr jeho myšlenek.
"Na botě. Skoro až nahoře" Podíval sem se dolu na svoje policejní kanady a zjistil, že jedna přezka je skoro urvaná a v místě, kde se zapíná je kůže prodřená. "Vždyť sou skoro nový." Nechápal jsem. "No možná, jak sme se prosmekli nahoře na kulaťáku mezi těma dvěma fárama…" Nedořekl větu, ale bylo mě jasný co má na mysli. "Jo to bylo vo fous". Vzpomněl jsem si jak jsem měl na noze pocit, že je horká. Vyhrnul jsem si kalhoty a na noze jsem měl dlouhou rudou čáru. Ale nijak to nebolelo. Víc mě bolely modřiny po celým těle, jak jsme několikrát položili mašinu až na zem. "No taky sme tu už nemuseli bejt". Pronesl Hulda téměř filozoficky znějící moudro. V šestnácti to zabalit pod kolama nějakýho náklaďáku a Volhy by nebylo nic moc. Při představě, že nás čeká ještě zpáteční cesta a Hulda je ještě dost mimo, se mě neudělalo zrovna dobře. Asi to na mě bylo vidět. "Ty vole neboj, pojedu vopatrně, nechci přijít vo papíry. Příští tejden jedu závody a to by byl průser." "Hmm…to mě uklidnilo. Jen jestli máme vůbec na čem jet domů."

Pro změnu zblednul Hulda. Podíval se na mě a bylo vidět, že toho má pro dnešek už dost.
"Ty vole to je v poho". Adresoval jsem mu uklidňující zprávy. "Když ti šlohnul motorku, tak sem se běžel podívat kam jede. Svítilo to v poli jen párkrát. A pak zhaslo světlo i motor. Daleko nedojel." Uklidňoval jsem nejlepšího kámoše. Má slova měla ale úplně jiný dopad.
"Do prdele, jestli mě rozflákal mašinu tak ho snad zabiju." Moc sem jeho proslovu nevěřil, protože Šmolda byl dvakrát větší a kriminál mu koukal snad z každýho voka.
"Dem ho hledat." Prohlásil razantně a vstal. Trochu u toho ještě zavrávoral, ale ustál to a rozběhl se směrem k poli s kukuřicí. Hledání nebylo vůbec nijak těžký. Široký pruh poničeného pole jasně ukazoval, kudy se motorka prodírala. Snad každých sto metrů bylo kolo pováleného pole, v místech kde i s mašinou Šmolda spadnul. Začínal jsem mít strach ani ne tak o motorku, jako o Šmoldu. Motorka něco váží a když na vás spadne, není to zrovna veget. A ve stavu v jakým Šmolda byl, když jsem ho viděl naposled, to nemuselo dopadnout dobře. Nemuseli jsme hledat dlouho. Obrovský kolo zdemolovanýho pole a jasně červená barva motorky se nedala přehlédnout. Jen…Šmolda nikde. O něco menší pruh zničenýho pole ukazoval kudy odešel. Klíček od zapalovaní byl stále zasunutý a o kus dál se válela odhozená přilba.

Sedli jsme si oba na zem a ulehčeně si oddechli. "Vypadá, že je v pořádku." Pronesl Hulda na adresu svojí zamilovaný mašiny. "Pomůžeš mě jí zvednout?" Otázka to byla zbytečná. Vyklepal jsem z krabičky jednu Partagasku a zapálil si. "Co blbneš vole? Chceš aby sme vyletěli do luftu?" Otočil se na mě. " A proč jako? Cejtíš tady snad nějakej benzín?" Vrátil jsem mu otázku. "Ani ne, ale jeden nikdy neví. Ty nevíš co to dokáže udělat." Měl pravdu, motocross sem nejezdil já, ale on a zkušeností měl na rozdávání. Típnul jsem nedopalek cigarety o podrážku boty a pro jistotu ho ještě zahrabal do země.

"Vstávat a cvičit" pronesl sem hlášku ze známýho kreslenýho seriálu. Ani jednomu z nás se moc nechtělo zvedat těžkou motorku ze země a tlačit jí až ke srubu. "Tu přilbu sem schoval do stromu", pronesl po chvíli mlčení. "Hmm, a nevšim sis náhodou, že chvíli před tím si jí Šmolda zkoušel?" "No jó fakt, to máš pravdu." Ozvala se souhlasná odpověď. "Ale stejně to je super, že jo? Ti pstruzi, pečený brambory a vůbec. Ty vole, na tohle budem jednou Karlos vzpomínat, to mě věř." Pronesl prorocká slova Hulda. Ani nevěděl jak moc prorocká. "A to tvoje vyprávění vo vohni, bylo fakticky zajímavý" ujišťoval mě. "Víš, že sem ani nevěděl, že je oheň něco posvátnýho. Ale je fakt, že na tom něco bude."

Pomalu sme dotlačili mašinu až k srubu. "Nic jí není, ani není vodřená. To je docela klika. Jenom jestli půjde našlápnout." Strachoval se. " Doufám, že ji nepřechlastal" Vo chlastání sem si myslel svoje a nepřerušoval sem hlasitý proud jeho myšlenek. Dvakrát se pokusil neúspěšně našlápnout motorku. Už sem to viděl bledě, ale na třetí pokus se ozval známý zvuk.
"Je v pohodě" Řval do rámusu motoru Hulda. "Jenom aby sme měli dost benzínu. V tomhle stavu bych nerad tankoval." Musel sem mu dát za pravdu. Noc, kterou prodělal na něm byla víc než znát. " Ale jo mělo by to stačit. Tankovali sme někde za Zdicema a sem to už nebylo daleko." Monolog, kterým se ujišťoval o naši blízké budoucnosti mě moc neuklidňoval. "Tak uklízet a balit. Tu poslední šavli si po sobě uklidíš." Adresoval jsem mu své přání. "No jo dyť nic neříkám."

Úklid nám netrval ani tak dlouho. Ještě doutnající polena jsem odnes v kýblu až k potoku, kam jsem je naházel. Nabral vodu a dohasil kruh zbývajícího popela. "Hele vidíš ho hajzla" Řval kousek od mojí hlavy. Nevěděl jsem koho má na mysli, napadlo mě že se asi vrátil Šmolda. "Hele dej si na něj bacha." Ukazoval někam nade mě. Pár metrů vod mojí hlavy kroužil snad ten největši sršeň, kterýho jsem v životě viděl. "Ty vole, to je zvuk jak letadlo:" Filozofoval Hulda z patřičně bezpečný vzdálenosti. Moc klidnej jsem nebyl. "Hele pudem radši dovnitř jo." Navrhoval již ode dveří srubu. Souhlasil jsem až moc ochotně.

"Hele von tam asi cejtí to pivo." Prohlašoval pak za oknem srubu. Díval jsem se mu přes rameno ven a na tu dálku už mě nepřipadal tak velkej jako venku. "No jestli jde po tom pivu ve flaškách, tak je to na dlouho." Otočil na mě hlavu. "Myslíš, že může bejt nebezpečnej?" Zeptal se mě. "Nevím, prej nejsou tak útočný jako vosy." Uklidňoval jsem Huldu i sám sebe.
"Hele je ale super co?" Nic mě na něm super nepřišlo. "Tak to tady zatím uklidíme a von vodletí." Zadoufal jsem. "Hmm, ale všechno je venku." Konstatoval Hulda. Měl pravdu. Kýbl a naše bágly byly venku. Většina věcí zůstala u ohně. "Hele Karlos, už tam není" Volal na mě potěšeně od okna. "Deme balit" hrnul se ze dveří. Nestačil dojít ani na půl cesty a už se zase vracel rychle zpátky. "Je tam, z druhý strany." Volal udýchaným hlasem. "Kašlem na něj
a nebudeme si ho všímat." Prohlásil jsem statečně, ale ven se mě taky moc nechtělo. "Hele, kde je jeden, tak jich může bejt víc." Tak tohle jsem teda potřeboval. "Brácho, ty vážně dokážeš uklidnit." "Tak se nečil, vodletět musí. Jestli tady ale nemá hnízdo." Úvahy mýho kámoše byly uklidňující asi jako poplachová siréna. "Možná ho vydráždil ten dým jak sme hasili oheň." Pokračoval ve svých úvahách Venca.


"Nemáš u sebe ty Startky?" Venca zavrtěl hlavou. "Nechal sem je u mašiny" "Tak to je vážně bezva. Nemáme co kouřit. Musíme balit a blbnem tady kvůli nějakýmu sršni" Začínal sem bejt vážně naštvanej. "Jdu ven." Otevřel sem dveře a šel ke kruhu ohniště pro svoje Partagasky. "Nikde tady není zavolal sem směrem ke srubu." "Řveš mě do ucha." Ozvalo se těsně u mojí hlavy. Málem sem si pustil do kalhot. "Nečekal sem, že deš za mnou. Ty vole já se tak lek.." "Až ti změk." Dopověděl za mě známou hláškou rozesmátej Venca. "Dáme čouda a vyjedem" pronesl a už si zapaloval mojí Partagasku. Kašel, který se hned v zápětí ozval, musel bejt slyšet až v Praze. "Ty vole, já zapomněl, že kouříš tohle svinstvo." Zahodil skoro celou cigaretu do popela. "Tak si zapal tu svojí." "Hmm, to bych bez tebe nevěděl." Pronesl otráveně. "Hele vážně, tohle ti přece nemůže chutnat?" Vysvětlovat mu, že mě to chutná bylo zbytečný. A už vůbec by nepochopil, že tyhle cigarety kouří hrdinové mých oblíbených románů od Remargue a taky Hemingway.

"Hele až pojedu za strejdou do Kanady, tak ti přivezu krabici americkejch doutníků a žvejkačky." Huldův strejda v Kanadě bylo terno. Zásoby žvejkaček, samolepek a dalšího artiklu vysoký hodnoty, byly k nezaplacení. "Hmm, tak jo. Jenom abys nezapomněl." Pronesl jsem do ticha. "Hele, tohle je vážně super. To je skoro jak z ňákýho americkýho filmu. Dva chlápci co seděj u vohně a kouřej. Kousek dál stojí mašina. Jenom ty buchty tam měly bejt." Filozofoval nad vymeteným
a studeným ohništěm Hulda. "Ty jo, to byla docela prdel, když sme včera přijeli a ty si nemoh ani chodit." Ani sem moc nechtěl, aby mě připomínal, že jsem chodil snad deset minut s nohama vod sebe z toho několika hodinovýho sezení na motorce.
"To jo, prdel to byla ale jak pro koho. Připadal sem si jak žába." Moje poslední věta vyvolala
u Huldy záchvat smíchu.

"Karlos jsi nějak mimo." Vrací mě ze vzpomínek Venca do reality. "Jo to jsem." Přiznávám. "To víš, šestnáct nám už není." Pokračuji ve svém monologu.
"Tak si to tak neber." Poplácá mě po zádech a jde pro další várku orosených sklenic. "Hele, ale bylo to tehdy vážně bezva co." Huláká a pokládá přede mě pěnivé zlato. "Jo to teda bylo" Souhlasím a zhluboka se napiji studeného piva. Ze vzdáleného radia zpívá svůj socialistický popěvek, dnes již zase oblíbený Dalibor Janda. "Říkal si Hurikán, kluk jako ty….." vzdálené tóny přeruší melodie mého mobilu. Dalibor nemá proti Rammsteinům žádnou šanci. Nechávám telefon zvonit. Několik hlav od sousedních stolků se po mě otočí. Telefon přestává zvonit a já se znova napiji chladného piva. "Jo Venco, bylo to tehdy fakt bezva."

© Daniel Klee 2009

HAIKU Hledání

17. dubna 2010 v 18:31 | Daniel Klee |  Poezie aneb verše věčného tuláka
To co hledáš v oblacích
nebo v kapce rosy na okvětním plátku růže
Často nalezneš v prachu cesty
Nepoznáno, tam pak navždy leží

Daniel Klee

HAIKU SETKÁNÍ

17. dubna 2010 v 18:28 | Daniel Klee |  Poezie aneb verše věčného tuláka
V místech, kde jsi nikdy nebyl
Nalezneš co jsi marně hledal, ač to nepoznáš
Když odcházejíce, přes rameno se ohlédneš
Šanci již nechytíš, jak pára rozplyne se
Jen v doznívajících tónech
Postřehneš odlétající vzpomínku na budoucí snad
… nak naked heavens door

Daniel Klee

HAIKU Daniela Klee

17. dubna 2010 v 16:29 | Daniel Klee |  Poezie aneb verše věčného tuláka
Poznání naplňuje svou podstatou
Probuzení uspává do klidu
Ticho zpívá hudbu duší
Pokora dává moc ovládat
A vše má svá pravidla jediné mince
Daniel Klee

HAIKU Cesta

17. dubna 2010 v 16:21 | Daniel Klee |  Poezie aneb verše věčného tuláka
Kráčím cestou… představ, poznání, probuzení, pochopení, porozumění
Občas však zakopnu o bludný kořen
Občas zapomenu na svůj cíl
Občas se odchýlím od vytčené trasy
Kráčím však stále dál
Jako stroj, jako děj. Kráčím a jsem…
Daniel Klee



______________________________________________________________________________