Noční rozjímání

25. května 2011 v 0:06 | Daniel Klee |  Malá zamyšlení Daniela Klee
Noční rozjímání

Otevřu okno a z dálky ke mě doléhá jarní nocí teskný zvuk křídlovky. Kdy to bylo naposledy, kdy jsem se jí nechal kolébat do snů? Dlouhých 19 let. Pro někoho celý život. Pro mne zatím jen jeho menší půlka. Křídlovka umlká, vystřídána zvukem projíždějící tramvaje. Také hudba. Zacinká a odjíždí do míst, kde jsem byl ještě nedávno doma, aby se ve smyčce otočila a pokračovala znovu a znovu až do rána.

Dnešní noc je nezvykle tichá. Žádný opilec nehuláká pod okny, žádní turisté nepokřikují v neznámé řeči, jen vzdálený a přece tak blízký tep velkoměsta. Dávno už odbila půlnoc a město se zvolna ukládá ke spánku. Pomalu pohasínají okna v protějších domech. Jen srpek měsíce se zrcadlí ve velikých okenních tabulích na rohu ulice, aby se, za několik málo okamžiků, schoval za střechy okolních domů. Je tichá jarní noc. Projíždějící auto však nevykreslí na stropě obrys okna. Jsou příliš vysoko. Chybí mi ta hra světel a stínů. Chybí mi zpěv ptáků, kteří občas zazpívaly ze spánku, a kteří se touhle jarní dobou dávaly vždy do halasného ranního pokřiku. Místo toho mne dnes probouzí jen hlomozící, rachotící a spěchající velkoměsto.

Chybí mi vůně syrové a živé jarní země. Vůně jara, která je ve vnitřní části velkoměsta jen stěží postřehnutelná. Vůně probouzející se přírody je jako vůně ženy. Svůdná, podmanivá a opojná. Oproti tomu vůně velkoměsta, v jeho vnitřních zdech, je jako parfém děvky. Hutný a obtěžkaný pachem mnoha těl s nádechem laciné voňavky a výfukových plynů. Žádné pouliční lucerny nemohou nahradit třpytivou nádheru noční oblohy a miliónů hvězd, které se uvnitř města ztrácejí, oslněny světelným smogem. Město vás časem pohltí stejně, jako světlo hvězd. Co zůstane je jen prázdnota falešných náhražek za skutečný život.

Nikdy jsem si neuvědomil, jak moc byl můj život spojen s onou prapodstatou a esenci živoucí přírody, a ani osamělý strom, rostoucí z okovů a mříží v chodníku, nemůže nahradit ztracenou přírodu. Dva osamělí vězni v betonovém a cihlovém vězení velkoměsta. Já a on. Připadám si na tom stejně. Já však,budu-li mít dost sil, mohu odejít. On bohužel ne. A tak ho alespoň v duchu každé ráno pozdravím, když otevřu okno a zadívám se do jeho koruny, končící v úrovni mého pohledu. Jak moc obdivuji jeho vůli a statečnost, se kterou se snaží přežít a dokázat, že život si vždy nalezne cestu. Jak moc ho lituji, když si uvědomím, že je už předem odsouzen k zániku. Koneckonců jako my všichni.

Daniel Klee

 


Aktuální články

Reklama



______________________________________________________________________________