O utrpení aneb, meditace jedné kapky v moři

26. května 2011 v 0:19 | Daniel Klee |  Malá zamyšlení Daniela Klee
Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh.
To bylo na počátku u Boha. Všechny věci povstaly skrze něj a bez
něho nepovstalo nic, co je. V něm byl život a ten život byl světlo
lidí. A to světlo svítí ve tmě, ale tma ho nepohltila. Byl člověk poslaný
od Boha, jehož jméno bylo Jan. Ten přišel na svědectví, aby svědčil o
tom Světle, aby skrze něho všichni uvěřili. On nebyl to Světlo, ale
přišel, aby o tom Světle vydal svědectví. Tento byl to pravé Světlo,
které osvětluje každého člověka přicházejícího na svět. Byl na světě
a svět povstal skrze něj, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního
a jeho vlastní ho nepřijali.
Jan, kapitola 1
O utrpení aneb, meditace jedné kapky v moři

Jak příjemně se rozjímá a medituje o hlubokých buddhistických, nebo křesťanských, pravdách, usazeni na pohodlném meditačním polštářku naplněným pohankou. Jak vzdáleni však často můžeme být od pochopení pravé podstaty. Buddha řekl, "že celý život je od samého počátku plný utrpení. To však smrtí nekončí, ale pokračuje dál s dalším a dalším zrozením."

Jak příjemně se o tom může meditovat, když víme, že ten náš život nám zase tak moc plný utrpení nepřipadá. Meditace či rozjímání nad hlubokými pravdami, se tak stává jen jako točení modlitebních mlýnků či odříkávání manter. Někdy se však můžeme přiblížit pochopení podstaty, díky čemusi, co bych nazval osvícením. Není to však stav nijak povznášející či osvobozující. Ba naopak. Hloubka onoho "prozření" nás může zasáhnout jak šíp, a přinést nám "bolest" z pochopení této myšlenky.

Nikdo nejsme ostrov a vše souvisí se vším. A tak začneme balancovat na hraně nihilismu, soucitu a souznění. Pak si uvědomíme, že cokoliv se děje druhým, děje se také svým dílem i nám. Dokonce hůře, děje-li se něco nám, je často v naší moci to změnit. Děje-li se to však někomu jinému, je velmi těžké to ovlivnit. A tak, noříme-li se více a více do meditací, začínáme ovlivňovat i náš vlastní život. Začneme si uvědomovat míru onoho utrpení i to, co jsme dříve považovali za příjemné či zajímavé, začneme vnímat ve své pravé podobě, a to že se nejedná o nic jiného, než o utrpení budoucí. Dokonce ještě hůře, začínáme si uvědomovat nejen utrpení jednotlivců či nějakých skupin, ale utrpení jako všeobecný stav všeho živého a dokonce i celého světa v jeho velikosti.

Vždy jsem si říkal, že být "osvíceným" ,či probouzejícím se, je povznášející pocit, opak je však pravdou. Jak jiné je to od vnímání křesťanských "svatých". Často jsem si také říkal, že přiblížit se pravdě, znamená přiblížit se čemusi jako blaženosti. Překvapuje mě, že čím víc se blížím určitému chápání věcí, tím zmatenější se věci jeví. Dokonce chybí i pocit ješitného uspokojení z dojmu, že chápu víc.

K pochopení může vést mnoho cest. Jednou z nich je i naplnění určitých tužeb, abychom posléze zjistili, jak nepodstatné a malicherné naše tužby byly. Opravdové "štěstí" není z tohoto světa. Ba dokonce mne napadá, že něčeho jako "štěstí" není možné opravdu dosáhnout. Maximálně lze dosáhnout uspokojení, ale štěstí? Skoro se mi chce parafrázovat ono známé " Štěstí, co je vlastně štěstí? Muška jenom zlatá" :)

Někdy mne až zaráží přítomnost sil, které nás vedou na naší duchovní cestě, nebo chcete-li "Dharmě". Sil, které nás usměrňují a vrací na správnou cestu. A někdy, pro naše vlastní dobro, nás mohou z cesty i na nějakou dobu svést. A pak, nořím-li se více a více do myšlenek, začínám chápat jinak i ono utrpení, jako možnost dostat se dál v chápání a vnímání světa a jeho pravd. Jako by ono zmiňované utrpení a strasti, bylo zároveň i něco jako požehnání, kterého se nám dostává, abychom mohli růst a vyvíjet se. Bez něj bychom měli tendenci stagnovat a setrvávat v blažené nevědomosti. Když tak o tom přemýšlím, není toto vlastně oním lidovým rčením z křesťanského světa tj. "Koho Pánbůh miluje, toho křížem
navštěvuje" ?

Velmi často si uvědomuji, že křesťanství a buddhismus mají ve svých tezích mnoho společných myšlenek. Jde jen o to je poznat a pochopit.

Často jsem slyšel námitku křesťanských, i jiných, věřících, že zatímco křesťanství staví na službě bližnímu a obětování se, buddhismus je "sobecký", protože usiluje "pouze" o vlastní osvobození se od utrpení a vlastní "nirvánu". Jak zmýlený názor. Podaří-li se nám probudit více svou vlastní "mysl" a pravou podstatu, začneme vnímat jinak i okolní svět. A tak ti, kterým se podaří osvobodit se z otrockých pout nevědomosti, mohou být těmi, kteří mohou a dokáží ostatním i pomoci v jejich utrpení. Jsem-li já sám součástí utrpení a vlastních strastí, jak mohu chtít chápat druhé, když neznám a nechápu ani svou vlastní podstatu? Bloudíce v tmách, nemohu být pro druhé světlem. Všeobecně pojímané křesťanství, se bohužel nesnaží utrpení odstranit, maximálně se jej snaží zmírnit. A to, aniž by vůbec chápalo jeho význam. Ba dokonce je často "utrpení" zbožštěno například ve větě, "vyhledávejte utrpení a přibližte se tak Bohu". Zakladatel křesťanských myšlenek je veleben na kříži. Jak špatně, je dle mého, chápán význam jeho učení a slov.

On je ta cesta, pravda i život. Prošel ji před námi, aby nám ukázal směr. "Tento byl to pravé Světlo, které osvětluje každého člověka přicházejícího na svět. Byl na světě a svět povstal skrze něj, ale svět ho nepoznal." Zkuste si někdy, při čtení Nového zákona, vzít k ruce i myšlenky buddhistických mnichů, možná se vám pak mnohé z Jeho slov bude jevit v novém světle. Utrpení totiž není nic, co by mělo být povyšováno a velebeno, ba naopak. Utrpení je třeba odstranit a pochopit jeho význam a podstatu. Nejdříve u sebe a posléze i u druhých .

Váš Daniel Klee
 


Aktuální články

Reklama



______________________________________________________________________________